Zobrazují se příspěvky se štítkemPravda a láska. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemPravda a láska. Zobrazit všechny příspěvky

19. září 2015

Dostojevskij o Pravdě a lásce

Geniální Dostojevskij perfektně vystihl podstatu Pravdy a lásky již před 150 lety v románu Běsi (1872).

Originál bolševickým pravopisem: "С год тому назад я читал в журнале статью его, написанную с страшною претензией на самую наивную поэзию, и при этом на психологию. Он описывал гибель одного парохода где-то у английского берега, чему сам был свидетелем, и видел, как спасали погибавших и вытаскивали утопленников. Вся статья эта, довольно длинная и многоречивая, написана была единственно с целию выставить себя самого. Так и читалось между строками: «Интересуйтесь мною, смотрите, каков я был в эти минуты. Зачем вам это море, буря, скалы, разбитые щепки корабля? Я ведь достаточно описал вам всё это моим могучим пером. Чего вы смотрите на эту утопленницу с мертвым ребенком в мертвых руках? Смотрите лучше на меня, как я не вынес этого зрелища и от него отвернулся. Вот я стал спиной; вот я в ужасе и не в силах оглянуться назад; я жмурю глаза — не правда ли, как это интересно?». Когда я передал мое мнение о статье Кармазинова Степану Трофимовичу, он со мной согласился."

Anglický překlad: "A year before, I had read an article of his in a review, written with an immense affectation of naïve poetry, and psychology too. He described the wreck of some steamer on the English coast, of which he had been the witness, and how he had seen the drowning people saved, and the dead bodies brought ashore. All this rather long and verbose article was written solely with the object of self-display. One seemed to read between the lines: "Concentrate yourselves on me. Behold what I was like at those moments. What are the sea, the storm, the rocks, the splinters of wrecked ships to you? I have described all that sufficiently to you with my mighty pen. Why look at that drowned woman with the dead child in her dead arms? Look rather at me, see how I was unable to bear that sight and turned away from it. Here I stood with my back to it; here I was horrified and could not bring myself to look; I blinked my eyes—isn't that interesting?" When I told Stepan Trofimovitch my opinion of Karmazinov's article he quite agreed with me."

Pokud se k tomu dostanu, tak se tady objeví i překlad do češtiny.

13. ledna 2015

Proč i přesto jsem Charlie

Abych učinil za dost předpovědi visionáře Jakuba Horáka, chtěl bych napsat analysu reakcí na zásadní text Tomáše Halíka, Já nejsem Charlie. Ke svobodě patří zodpovědnost. Halíkův text je dosti mělký, což ještě zhoršil nesmyslným závěrečným odstavcem: „Ještě osobní douška: přátelé, s nimiž o těchto věcech diskutuji, se obávali, abych tímto stanoviskem nechtě nesouzněl s hlasy fašizující pravice, která mne po léta napadá stejným slovníkem a vehemencí jako stalinisté z Haló novin. Důvěřuji v inteligenci čtenářů: příznivci Putina a Le Pena kritizují Západ a jeho kulturu svobody proto, že ji nechápou a nenávidí; já proto, že ji miluji a cítím za ni spoluodpovědnost.“ Jak chabá je Halíkova myšlenková úroveň lze snadno seznat z porovnání s hlubší úvahou Christophera Pankhursta Je ne suis pas Charlie (anglicky a česky).

Pankhurst přesně vystihl, proč Halík dostal od pravdoláskařského establishmentu takovou čočku. Ostatně, není v tom sám. Podobně dopadl i Ovadia Josef, ačkoliv patřil k nekritisovatelnému ethniku, nebo Benjamin Netanjahu, ačkoliv je představitelem nekritisovatelného státu. Příčina spočívá v tom, že ani státní příslušnost (Bibi), ani ethnicita (Ovadja Josef), ani příslušnost ke klanu (Halík) nic neznamená, pokud člověk nemá správné názory. A ty nekompromisně stanoví pravdoláskařská myšlenková policie. A správným názorem je, že Charlie Hebdo je hodnotné a výrazem západní kultury.

Tak si i já jako liberál a nonkonformista užiju světlého okamžiku, že mé názory jsou shodné s progressivistickými inkvisitory vkusu. I já se totiž domnívám, že není vůbec nic špatného na tom dělat si legraci z náboženství a jeho postav. Není to amorální, nýbrž je to podstatou Západu. Jednostranně vynucovaná důstojnost nemůže mít přednost před svobodou.

Updated.

29. srpna 2014

Poučení pro Vodníka: Pravda a láska

Vodník napsal analytický článek o Pravdě a lásce, který je stejně málo zdařilý jako jeho předchozí. Proč? Ačkoliv je Vodník fanatický essencialista, ve skutečnosti neuznává svébytnou existenci Pravdy a lásky. Považuje ji za pouhou nálepku pro všechny politické názory, které se mu nelíbí a které nelze označit ani za komunistické, ani za fašistické.

Nejvíce je to vidět na názoru: „volí TOP 09“. Na to mohu s klidem odpovědět, že drtivá většina pravdoláskařů nikoliv, protože nezkousne Kalouska. Ano, pravdoláskaři volili Schwarzenberga za presidenta, ale to oblibu TOP 09 nijak nezvýšilo. Volili totiž čistě jeho osobu, nikoliv stranu. Koho tedy pravdoláskaři volí? Hard core volí LES, levicoví pravdoláskaři Stranu zelených, ještě více levicoví Piráty a pravicoví KDU-ČSL.

A tak je to se vším. Vodník napíše nějakou thesi, ale pak hned doplní, že v mnoha případech neplatí. Co je to za analysu nějakého fenomenu? Pokud chceme Pravdu a lásku skutečně analysovat, tak si předně musíme ujasnit, zda chceme mluvit o idealistech (neokonservaticích, progressivistech a nové levici), nebo jen o progressivistech. V zahraniční politice, o které Vodník mluví nejvíc, je totiž mezi neokonservativci a progressivisty na jedné straně, a novou levicí na druhé straně, zásadní rozdíl. Nová levice není rusofobní a je propalestinská.

Rozeberme si Vodníkovo dvanáctero bod po bodu:
  1. kult Václava Havla je definiční znak progressivistů. Pro neokonservativce neplatí a pro novou levici ještě méně.
  2. podpora válečných tažení Západu je vlastní především neokonservativcům. Progressivisté vykazují jistou distanci; nová levice ještě více.
  3. rusofobie a antikommunism spolu vůbec nesouvisí. Ne, že by rusofobie v ČR neexistovala, naopak je prevalentní, ale vykazují ji především primitivové. Idealisté kritisují toliko Putina, nikoliv ruský národ. Antikomunismus nesdílí nová levice a progressivisté také mají strukturovanější náhled, cf. debaty o normalisaci jako o totalitě.
  4. islamofobie není vlastní žádnému idealistovi. Naopak, byli to progressivističtí a novolevicoví trollové, kteří stáli za zrušením facebookové stránky Islám v ČR nechceme. Důvod je nasnadě, hlavním heslem progressivistů a ještě více nové levice je diversita či multikulturalita, o níž Vodník z nepochopitelného důvodu mlčí. Nicméně islamofobie je nový fenomén, který stále více sílí, a proto by si zasloužil vlastní podrobnou analysu.
  5. v sionismu Vodník zcela opomněl zásadní rozdíl mezi bělokošiláčskými neokonservativci a propalestinskou novou levicí. Progressivisté jsou proisraelští, ale nikoliv nekriticky, zejména bytostně nesnášejí revisionistický sionismus, tedy Likud. Nicméně, sionismus by si zasloužil zvláštní analysu, je to výrazný fenomén.
  6. rasism. Tady si Vodník novinářským způsobem plete rasism a supremacism. Rasistou není žádný idealista a supremacism je nové levici naprosto cizí. Opět by stálo za to analysovat universalism Západu, jenže ten je vlastní i realistům.
  7. amerikanism. Nechápu, proč je to zvláštní bod, když je to zjevná součást supremacismu. USA jsou typickým příkladem Západu, ale nejsou přijímány nekriticky. Neokonservativci zásadně kritisují Obamu, progressivisté a ještě více nová levice kritisovala Bushe.
  8. undergroud a avantgarda. Tohle si Vodník vycucal z prstu. Ano, mnozí estéti a snobové preferují undergroud a avantgardu, ale to není nijak vázáno na politické přesvědčení.
  9. představitelé. Ano, Schwarzenberg je nominální vůdce Pravdy a lásky, ale všichni vědí, že je za zenitem. Proto probíhá intensivní hledání nového vůdce, přičemž hlavním kandidátem je momentálně Tomáš Halík.
  10. politická strana. Zde, jak jsem demonstroval výše, je Vodník nejvíc mimo.
  11. U paleokonservativců Vodník opět smíchal jablka s hruškami. TV rebelie byl odpor proti kartelu ODS–ČSSD, který je dnes zcela passé. Co se týká osoby Václava Klause, ano, ten je nenáviděn všemi idealisty, ale důvodem je, že jako symbol odporu k Václavu Havlovi je nyní hlavním představitelem realismu v české politice, když Zeman svou apotheosou buranství tento úkol nedokáže naplnit.
  12. noviny. Zde Vodník zaspal dobu. Babišovy Lidové noviny rozhodně nejsou nějakým hlavním stanem Pravdy a lásky. Tím je neokonservativní Reflex, progressivistický Respekt a novolevicový Deník Referendum. A rozhodně nelze vynechat radikální Romeu. Týden sem nepatří a Neviditelného psa nikdo nečte, to je jen Vodníkova obsesse.
Gogo proto Vodníkův text poměrně zdařile kritisoval.

2. března 2014

Idealisté a realisté

Protože podporuji program rigorosní terminologie, trápilo mě, že u klassifikace politických směrů jsem si musel vypomoci neologismy: binární a pluralitní politika. Uvědomil jsem si však, že tyto neologismy vůbec nejsou nutné, že plně postačí starý dobrý idealism a realism. Jejich vymezení však zůstávává stejné jako dosud: idealism je černobílý a intolerantní ke Zlu, realism je pluralistický, tolerantní a s pojmem Zlo v politice vůbec nepracuje.

politický směrheslorealistickýidealistický
praviceřádpaleokonservativismneokonservativism
středsvobodaliberalismprogressivism
levicerovnoststará levicenová levice

Pojem Pravda a láska pak v širším nepřesném pojetí označuje idealistickou politiku, nebo v užším a vhodnějším pojetí idealistický střed.

Je zvláštní, že zatímco v umění je idealism dávno passé a prim hraje realism v podobě autenticity, v politice je naopak ve flóru idealism. Osobně se však hrdě hlásím k realistickému středu, tedy liberalismu.

Updated.

27. února 2014

Homosexualism

Homosexualism (anglicky častěji gay ideology) je nejvíce rozšířenou ideologií dneška. Zastává ho odhadem až 90 % české populace. Ostatních 10 % procent, které tuto ideologii nesdílejí, jsou předmětem morálního odsudku, od nálepkování („homofobové“) až po výhružky násilím. Nebýt homosexualistou je tedy považováno za zcela nepřijatelné a svoboda projevu antihomosexualistická vyjádření nekryje.

Podstatou homosexualismu je tvrzení, že každý člověk má nějakou sexuální „orientaci“ a je povinen se podle ní chovat, tj. být „homosexuál“ nebo „heterosexuál“. Dogmatisován je názor, že sexuální „orientace“ není záležitostí volby a že je určena již před porodem. Ve své radikální podobě homosexualism tvrdí, že existují pouze 2 sexuální „orientace“: heterosexuální a homosexuální. Na první pohled překvapivě homosexualism nedefinuje pojmy „homosexuál“ a „homosexualita“. „Homosexualita“ je úmyslně vágní pojem. Může jí být vše: od biologicky (geneticky či imprintingem) daných homosexuálních vloh (kladné hodnocení) / sklonů (záporné hodnocení) – nejlépe tedy neutrálně: homosexuálního pudu – a homosexuální inklinace (méně vhodně: preference), přes ojediněné či pravidelné homosexuální chování, tj. homosexuální styk, až po homosexuální identifikaci, homosexuální životní styl a aktivní hlásání homosexuální ideologie. Zdá se, že v nejčastější percepci je „homosexuál“ ten, kdo má homosexuální pud; homosexuální chování, tedy experimentování s homosexuálním stykem, ať už situačně vynucené (internáty či vězení), anebo ze zvědavosti, ve většinovém homosexualistickém pojetí z člověka „homosexuála“ nedělá.

Zatímco heterosexuální životní styl není normován, homosexuální životní styl je normován velice přísně. „Homosexuál“ je povinen přiznat si svou sexuální „orientaci“, tedy vyjít z falešného života, zveřejnit ji (tj. provést coming out), najít si jiného „homosexuála“, uzavřít s ním registrované partnerství a žít s ním věrně až do smrti. Tento ideál však nesplňuje odhadem až 99 % „homosexuálů“, což jen zvyšuje společenský tlak na ně kladený. Ačkoliv homosexualisty je drtivá většina populace, naproti tomu homofilní (tj. s kladným pohledem na homosexuální chování) je úzká menšina „heterosexuálů“; pouze ti „uvědomělí“. Proto řada lidí s homosexuálním pudem ze své vlastní volby raději žije heterosexuálním životním stylem. Ti, kteří mají homosexuální pud silnější, přistupují k občasnému či pravidelnému homosexuálnímu styku. I nadále však sami sebe vidí jako „heterosexuály“ nebo se sami pro sebe vymezují jako „bisexuálové“. Takové chování nesmírně irrituje radikální homosexualisty, kteří je „outují“, tj. veřejně označují za tajné „homosexuály“, obvykle s poukazem na případy jejich homosexuálních styků. Cílem „outingu“ jsou především ti, kteří veřejně odmítají homosexualism, jako je třeba bývalý president Václav Klaus. Jiný důvod je ideologický: „to "break the stereotype of homosexuals" of being "timid, weak and unheroic figures"“. Barney Frank: „I think there's a right to privacy. But the right to privacy should not be a right to hypocrisy. And people who want to demonize other people shouldn't then be able to go home and close the door and do it themselves.“ Je tedy zjevné, že homosexualism je vigilantistická ideologie: „Lesbians and gay men have a right, and a duty, to expose hypocrites and homophobes.“ V outingu slyšíme rovněž klassické pravdoláskovní tóny: „The point of outing, as I have defended it, is not to wreak vengeance, not to punish, and not to deflect attention from one's own debased state. Its point is to avoid degrading oneself.“

Ačkoliv součástí LGBT hnutí jsou formálně i bisexuálové, transsexuálové a intersexuálové, radikální homosexualisté takové sexuální „orientace“ popírají, stejně jako podle nich není sexuální „orientací“ pedofilie, zoofilie, nekrofilie či jiná parafilie, údajně pro absenci souhlasu sexuálního protějšku. Sexuální „orientací“ není ani promiskuita či polygamie.

Updated.

31. srpna 2013

Pravdoláskařský trolling

V posledních dnech jsme byli svědkem zajímavého fenoménu. Ke klassické trollovací stránce Karla Goldmanna, Čechy v ČR nechceme!, přibyl trolling neonacistů na Facebooku. Protože na FB už nejsou, tak 2 jejich obrázky: Romana Pikanová a Lucie Prcie Bittalová. Všimněte si, že v případě Lucie Prcie Bittalové jsou tam pouze tři náhodní kolemjdoucí a ti navíc mají nanejvýše sklony pouze k xenofobii; nejsou to neonacisté. Pravdoláskaři si vystačí sami; k nadávání na Romy nepotřebují žádné neonacisty.

Příčina? Protože jsem příliš četl Jana Sterna, tak jsem si původně myslel, že z progressivistů mluví jejich podvědomí, že jsou ve skutečnosti kryptonacisty. Ale pak přišel BT s Occamovou břitvou v podobě úsloví odříkaného chleba největší krajíc. Progressivism jako sekulární kalvinism je totiž se svou povinnou multikulturalitou a politickou korrektností nelidský. Pravdoláskaři sice věří, že rasism je Zlo, ale občas si potřebují ulevit. Je to podobný princip, jako když ve středověku bylo v rámci disputací dovoleno popírat Boha nebo v rámci karnevalu bylo dovoleno dělat si legraci z Ježíše a hierarchie. Ventil z povinných názorů.

Osobně se domnívám, že tato dvojí morálka (navenek hlásám multikulturní obohacení, uvnitř o tom nejsem tak přesvědčen, což pak vyvře v davové situaci) povede ke stejným traumatům jako officiální kalvinistická asexualita, jejímž klassickým případem jsou 50. léta v USA. To je výtečně popsáno kasuistikách v prvním vydání publikace Our Bodies, Ourselves (1971).

Update: Díky trollingu pracuje pro vládu a Židovce už nic nenalívej, za chvíli ji čeká transport!

13. srpna 2013

Binární a pluralitní politika

Protože dělení na pravici a levici se neustále používá jako nálepka (naposledy Hájek), je vhodné si připomenout, co tato dichotomie (později tripartice pravice – střed – levice) vlastně znamená. Dělení na pravici a levici vzniklo za Velké francouzské revoluce, kdy pravicí byli konservativci, kteří usilovali o zachování co největší moci krále, a levicí byli liberálové, kteří usilovali o zvýšení moci lidu. Když se legitimním politickým směrem stali socialisté, zabrali místo na levici a liberály vytlačili do středu. Ve 20. století přibyli extrémní konservativci, tedy ultrapravice: fascisté a nacisté, kteří usilují o absolutní moc státu. Extrémními socialisty jsou anarchisté a kommunisté, tedy ultralevice, která usiluje o absolutní rovnost. Na této tripartici nemá cenu nic měnit a jsou pošetilé scholastické spory o to, kdo je levicovější a kdo je pravicovější.

Mnohem zajímavějším je zabývat se dělítkem, které je, přes všechny snahy staré levice o zdůraznění sociálního konfliktu, v ČR určující: spor mezi pluralitním (politika je střet zájmů) a binárním konceptem politiky (politika je souboj Dobra a Zla).

Politický směr Pluralitní Binární
pravice paleokonservativism neokonservativism
střed liberalism progressivism
levice stará levice nová levice

Zástupci – paleokonservativism: Klaus, Hájek; neokonservativism: TOP 09: Schwarzenberg, Kalousek, část ODS: Benda, Pospíšil; Joch; liberalism: SSO: Mach, ČPS: Bartoš; část ODS: Zahradil; Jakl, Macek; progressivism: SZ: Liška; Šídlo, Tabery; stará levice: většina ČSSD: Škromach, Křeček, LEV 21: Paroubek; nová levice: menšina ČSSD: Dienstbier, Špidla; Patočka.

Nicméně je třeba si uvědomit, že to jsou jen ideální typy. Takový Joch tenduje k paleokonservativismu, ČPS k nové levici. Bohuslav Sobotka je zástupce nové levice, ale kvůli své funkci dělá velké kompromisy se starou levicí. Konservativci v ODS jako fusionistické straně tendují k liberalismu.

Updated.

31. března 2013

Kam kráčí Reflex

Na poli printu panuje neklid. Vydavatelé jsou nervosní, neboť mají pocit, že jejich obor nemá budoucnost; že to dopadne stejně jako s divadlem: z massově konsumovaného produktu se stane záležitost úzké elity.

V této souvislosti je zajímavé se podívat, kam kráčí Reflex, vedle Respektu vlajková loď českých časopisů. Zatímco za Pavla Šafra (2008–2011) bylo jeho směřování vykřičená (revolverová) journalistika, což v českých podmínkách kupodivu zabírá (Šafr zvýšil náklad Reflexu ze 42 000 na 64 000) – pro mne je to naprosto nesnesitelný produkt; Ivan Hamšík se vydal jiným směrem. Jeho heslem je zábavnost, v kontrastu těžkopádnou seriosností Respektu, Hospodářských novin či Lidových novin, která však u nich často nemá daleko k propagandě či alespoň zbytečné ideologisaci. Vzorem je španělský časopis Quo, avšak bez omezení pohlaví na muže a věku na adolescenty. Cílovka je tak více rozplizlá, ale na druhou stranu širší. Quo vycházel v letech 1997–2002 i česky, ale asi se to tak neprodávalo, takže vydavatel raději začal klonovat Maxim, který má stejnou cílovku jako Quo, ale více nahotin či žen obecně.

Hamšíkův Reflex charakterisují 3 jména: Jaroslav Plesl, Markéta Lukášková a nesmrtelný Jiří X. Doležal. Na rozdíl od Šafra, který se neštítil ničeho, se Hamšík kontroversí nezříká, ale zná míru. Ukažme si to na příkladu:

V Balúčistánu unesli Hanu Humpálovou a Antonii Chrástenckou. JXD napsal záměrně vyostřený článek, aby vyvolal kontroversi. Napsal, že si za to mohly samy, protože cestovaly nebezpečnou oblastí. A takových truismů byl jeho text plný. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat, především od zastánců multikulturalismu. JXD nejprve reagoval klassickou polemikou. Pak si ale uvědomil potřebu nového stylu, takže pokračoval původní formou. Dosavadním vrcholem, přičemž nelze vyloučit pokračování, je Pravdivé paušalizace pravdoláskařů, sluníčkových lidí a PCMC [Politically Correct, MultiCulturalist] vůbec.

Na tom posledním článku vzbudil pozornost pojem „pravdoláskař“. Ale JXD není politolog a politice nerozumí. Je to vzdělaný psycholog, který však bohužel trpí fachidiotismem – vše převádí na psychologii. Nazývat kritiky jeho článku pravdoláskaři je hrubé zjednodušení, co má společného ProAlt a stoupenci knížete? Leda aktivism.

Článek je plný cliché: „Ženy tohoto vyznání neodstraňují z ideologických důvodů pubické ochlupení.“ + „Je proto vysoce pravděpodobné, že se u jiných lidí – u žen vzor levicová aktivistka – také bude kumulovat pravda s láskou, neziskovým sektorem a z ideových důvodů neoholeným genitálem.“ + „Existují i sloni bez chobotů - úraz, amputace a podobná neštěstí - a stejně tak, se stejným výskytem, nalezneme výjimečně i resocializovatelné kriminálníky, oholenené levicové intelektuálky a albinotické Afričany.“ Je tedy pravý opak Čulíkova ideálu podvratnosti. Jenže objevnost (novost) se od causerií tohoto typu čekat nedá. Jejich jediný cíl je pobavit a přitáhnout pozornost.

Doufám, že tedy můj text přispěl k vysvětlení, proč texty z Cosmopolitanu či Elle nemají být brány vážně či brány jako podklad pro terminologickou diskussi. Nevysvětlují, ale utvrzují. Neprojasňují, nýbrž replikují často tradované mýthy.

22. března 2013

Israelská omluva

Tak se Stát Israel konečně omluvil za massakr v mezinárodních vodách. Ačkoliv tomu progressivisté nikdy neuvěří, opět se ukázalo, že je Bibi Netanjahu přeci jen slušnější člověk než gauneři Ehud Olmert či Cipi Livni, protože nechal zavraždit „jen“ 105 civilistů, tedy 10x méně, než je israelský standard.

Hasbara teď bude mít plné ruce práce vysvětlit, proč se Israel omlouvá za něco, o čem usilovně tvrdila, že je v naprostém pořádku. Na druhou stranu, hlavu bude mít zamotanou i Recep Tayyip Erdoğan, který bude muset opustit protiisraelský kurs. Ale mohl by usmiřování využít k tlaku na Israel, aby konečně přestal porušovat mezinárodní právo podporou osad na okupovaných územích.

2. února 2013

Pravdoláskovní predestinace

Je obecně známo, že progressivism je sekulární kalvinism. To se projevuje v mnoha oblastech, např. adaptací konceptu predestinace. Stejně jako essencialisté věří na to, že každé slovo má předurčený a nikoliv dohodnutý význam, tak stoupenci predestinace věří na to, že každý člověk je buď dobrý, nebo zlý.

Ukažme si to na sporu Kotrba v. Drda. Bylo mi záhadou, co je jeho podstatou, když ŠOK má přirozeně pravdu. Ukázalo se, že podstata sporu je v osobě Štěpána Kotrby: „7) Ten komentář nebyl napaden z neutrální pozice. Můžeme se tvářit, že nevíme, kdo pan Kotrba je? Ten člověk něco politicky představuje: od roku 1986 člen KSČ, pak KSČM, pak ČSSD, za nějakou z těch stran byl radním ČRo. Přece se nelze tvářit, jako by tu napadal „nevyvážené“ vysílání normální nezávislý kritik.“

Jak to ve skutečnosti? Každý člověk je šedivý. Má dobré i špatné vlastnosti. Každý z nás dělá dobré i špatné skutky. Někdo těch dobrých víc, někdo víc těch špatných, ale to je všechno.

Naproti tomu pravdoláskaři tvrdí: Když činy konkrétního člověka dostatečně odhalí, že je dobrý, tak je dobrý navždycky. Např. Havel byl dobrý člověk, protože to ukázal za kommunismu. To, jak se choval k Chemapolu, na jeho inherentní dobrotě nic nemění.

Update: Tím je vysvětlen i slavný dvojí metr pravdoláskařů. On to totiž z jejich pohledu dvojí metr není. Když se dopustí poklesku Dobrý člověk (např. Schwarzenberg), tak je to ojedinělé selhání, které na dobré podstatě takového člověka nic nemění. Naproti tomu, když udělá dobrý skutek Zlý člověk (např. Zeman), svou špatnou povahu tím vylepšit nemůže, protože to může být buď náhoda, nebo kdoví, co tím sleduje.

Tolerance

Jeden vysoce postavený činitel napsal: „Toleranci nemá většina žen vůbec v genetické výbavě.“ Je to jen sexistický vtip, takže ho nemá cenu rozebírat. Ženy přesto reagovaly: „My tolerujeme vaši nevěru.“

Jenže to vůbec není tolerance. Pokud jde o jednu nevěru, tak se jedná o odpuštění. Muž uzná, že udělal chybu a slíbí, že už to nikdy neudělá. Žena mu uvěří a smaže to.

Pokud se jedná o nevěru opakovanou až častou, tak ani zde nejde o toleranci, nýbrž o resignaci. Žena ví, že její partner se chová nemravně, ale je nucena si na to zvyknout, protože výhody partnerství převažují nad nevýhodami. Neplést s otevřeným manželstvím. To je dohoda, zatímco nevěra je podvod.

Co je tedy tolerance? Je to uznání morální (positivní) hodnoty jiného názoru. Např. volím Karla, ale uznám, že volit Zemana je zcela v pořádku. Tolerance původně vznikla v náboženství: Jsem katholík, ale respektuji protestanství. Jsem křesťan, ale považuji islám za zcela v pořádku.

Protože smích léčí, tak je tolerancí je respekt k vtipům, včetně sprostých, černých, sexistických či rasistických. Kdo jsme, abychom některé hodnoty považovali za zlaté tele, o němž je zakázáno vtipkovat?

Není náhoda, že progressivisté (Pravda a láska) jsou intolerantní. Oni totiž pouze svou ideologii považují za morálně ospravedlnitelnou, zatímco ostatní považují za Zlo, menší (demokratické ideologie) či větší (extrémism).

12. ledna 2013

Výsledek prvního kola presidentských voleb

V noci ze středy na čtvrtek 9./10. ledna 2013 jsem učinil volební předpověď. Teď je na čase vyhodnotit úspěšnost:
  1. Miloš Zeman – předpověď: 23 %, výsledek: 24,2 %, rozdíl: 1,2 %
  2. Karel Schwarzenberg – předpověď: 18 %, výsledek: 23,4 %, rozdíl: 5,4 %
  3. Jan Fischer – předpověď: 21 %, výsledek: 16,4 %, rozdíl: 4,6 %
  4. Jiří Dienstbier – předpověď: 17 %, výsledek: 16,1 %, rozdíl: 0,9 %
  5. Vladimír Franz – předpověď: 3 %, výsledek: 6,8 %, rozdíl: 3,8 %
  6. Zuzana Roithová – předpověď: 3 %, výsledek: 5 %, rozdíl: 2 %
  7. Táňa Fischerová – předpověď: 4 %, výsledek: 3,2 %, rozdíl: 0,8 %
  8. Přemysl Sobotka – předpověď: 5 %, výsledek: 2,5 %, rozdíl: 2,5 %
  9. Jana Bobošíková – předpověď: 6 %, výsledek: 2,4 %, rozdíl: 3,6 %
Celkem jsem se spletl o 24,8 % a jsem spokojen s předpovědí jen tam, kde je chyba menší než 1,5 %. Proč jsem se mýlil tak hodně? Největší roli hrály změny ve voličských preferencích v posledních dnech. Schwarzenberg raketově rostl, Fischer padal. Dynamicky předpovídat nedokážu.

A co ostatní chyby? S předpovědí Zemana jsem spokojen, stejně tak Dienstbiera. Naproti tomu u malých kandidátů jsem se těžce nestrefil. Franze jsem pokládal za facebookový jev, ale on je i reálný. K lidovcům mám dlouhodobou osobní animositu, ale mají reálnou podporu. Fischerovou jsem uhodl víceméně správně. Sobotku jsem těžce přecenil, myslel jsem, že členové ODS jsou loyálnější než lidovci. Bobošíkovou taky, ukazuje se, že měl pravdu Bohumil Pečinka, že je dlouhodobě na sestupu.

Kdo vyhrál? Česká media a Pravda a láska. Ačkoliv celý rok 2012 se progressivisté chovali zmateně, nakonec se přeci dokázali sjednotit na Schwarzenbergovi. Druhé kolo podle mě Schwarzenberg nevyhraje, i když svůj původní divoký předpoklad 65 : 35 pro Zemana, jsem nyní nucen revidovat na 53 : 47 pro Zemana. Motejlek se plete.

16. června 2012

Levicový Bátora, který Pravdu a lásku nezajímá

Ředitel moravskoslezského krajského úřadu, Jaroslav Soural.

3. června 2012

Další manifest progressivismu

tentokrát elitářského.

Mým koníčkem je sbírat pokrokářská programová prohlášení, neboť vedle Vodníka neexistuje větší odtrženost od reality. Tady asi nejvíc zaujme bezostyšnost, jíž se navrhuje nahrazení demokracie expertokracií.

3. ledna 2012

Vrchol nevkusu

Mám s Pavlem Molkem dlouhodobý odborný spor. Koho by zajímaly podrobnosti, nechť si přečte publikaci MV Sborník vystoupení účastníků diskusního fóra k právu shromažďovacímu. Praha, 11. 9. 2008, pp. 29–34. Přesto jeho nejnovější článek na Jiném právu považuji za nechutný nikoliv proto, že jím opět utahuje šrouby a omezuje svobodu projevu v ČR, ale proto, že je skandalisační, neodborný a přes míru emotivní.

Ke sporu Michal Mazel v. Tomáš Pecina jsem se dosud nevyjádřil a neučiním tak meritorně ani nyní. Přesto nemohu nepoznamenat, že jednostranně někoho skandalisovat a upřít čtenáři možnost seznámit se s argumenty nařčeného z autopsie, se skutečně nijak neliší od campagne proti Chartě 77. Člověk si říká, jak někdo, komu je fairness tak cizí, může vůbec pracovat v justici. Vždyť je typickým aktivistou.

Stejně tak druhý případ: Udání na Mašínovou, že schvaluje těžký zločin vraždy. Je mi líto, ale pokud máme v NTZ idiotský a kommunistický přečin schvalování trestného činu (§ 365 odst. 1 NTZ: „Kdo veřejně schvaluje spáchaný zločin nebo kdo veřejně vychvaluje pro zločin jeho pachatele, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok.“) musí právo platit padni, komu padni. Pokud Molek dává Mašínové immunitu za její zásluhy, zavádí tady kategorii vyvolených, kteří smějí beztrestně páchat to, co je jiným zapovězeno. Ostatně, u propagátora bojující demokracie nic překvapivého.

Na závěr bych říci, že se plně ztotožňuji s P. H., že povinnost stíhat ideozločiny brání policii dělat smysluplnější práci a že martyrisace extrémistů je jejich nejlepší propagací. Na Jiné právo tento příspěvek nedávám, protože mi hoši, co spolu mluví, několikrát nepropustili kommentář a lze se tedy důvodně domnívat, že nyní by tak učinili rovněž, pravděpodobně pod záminkou čulíkovského boje s „anonymy“, jako kdyby většina redaktorů Jiného práva mou identitu neznala.

26. prosince 2011

Na protest proti excessivnímu státnímu smutku 2

Zatímco v první části článku jsem se zabýval činností Václava Havla před rokem 1989, v této se budu věnovat jeho působení v obnovené demokracii. Připomínám, že tuto druhou část Havlova života hodnotím positivněji než první, ale abych splnil svůj slib, soustředím se především na negativa.

Zatímco v nekrologu jeden z hlavních novinářů Pravdy a lásky, Jindřich Šídlo, jakoby naznačoval hagiografický týden, který nás čekal, protože na zesnulém nenašel stín kritiky, po těch orgiích jakoby uznal, že toho bylo moc, protože výslovně pochválil Václava Klause. Jenže Pravda a láska překročila Rubikon. Zešílevší hagiografové vytvořili takový intellektuální terror, že jen připomenout, že Václav Havel byl pouhý člověk a jako takový měl mnoho chyb, znamenalo být osočován, že málo truchlí. Je proto nutné udělat vše proto, aby Pravda a láska už nás nemohla takto tyrannisovat.

První velkou Havlovou chybou bylo úsilí o získání úřadu čs. presidenta. Dal dokonce Alexandru Dubčekovi slib, že ho v roce 1990 po volbách nahradí. Správný postup měl být právě opačný: To, že by Dubček nahradil Husáka, by byl velký symbolický políček normalisaci. Havel jako premiér by se mnohem více než v roli hlavy státu mohl soustředit na praktickou politiku a Občanské fórum by mu nesebral Václav Klaus. Slovenský president republiky by mnohem lépe dokázal zastřešovat jednání o novém nastavení federace.

Případ Bartončík. Předseda ČSL byl s největší pravděpodobností agent StB. Presidentu republiky s největší pravděpodobností slíbil, že z kandidátky odstoupí. To nesplnil. Co však nutilo Rumla a Havla toto zveřejňovat před volbami? Navíc v době zákazu jakékoliv předvolební agitace? S naprosto stejným výsledkem mohli tato fakta zveřejnit až po volbách. Je více než obtížné uvěřit, že zákon neporušili s úmyslem ČSL ve volbách poškodit.

Bylo více než sporné, aby se president republiky míchal do hospodářské transformace. Přesto to 21. srpna 1990 udělal:
Dvacet let, které jsme ztratili, má tragické následky. Je to doba růstu celé jedné generace. Dík totalitnímu systému vymizela z našich zemí lidská tvořivost, kterou předchozí režim po léta systematicky potlačoval, podnikavost, vynalézavost a um. Místo stovek a tisíců krámků a dílniček nacházíme v našich ulicích stále jen stažené rolety skrývající prostory, s nimiž čile obchodují mafie mamutích podniků bytového hospodářství. Naši zemědělci, dělníci i řemeslníci jsou stále ještě pokládáni za natolik nesvéprávné, že musí mít nad sebou rozsáhlé administrativní aparáty, které je údajně řídí, ale které jim ve skutečnosti jen komplikují život a práci a které se navíc nechávají jimi živit. Naše restaurace nejsou přívětivými místy pohostinství, pohody a přátelských setkání, ale nebezpečnými džunglemi, kde se naši i cizí hosté setkávají s neochotou a šlendriánem a jsou často i okrádáni. Není tomu tak proto, že by v pohostinství pracovali sami nepoctiví lidé. Restaurace jsou takové proto, že jsou spravovány byrokraty v nesmyslných kolosech Restaurací a jídelen, jejichž hlavním posláním není spokojenost hostů, ale jen vlastní přetrvání. Nad našimi továrnami, zemědělskými kombináty a nejrůznějšími podniky se vznášejí celá mračna zbytečných ředitelství a neschopných byrokratů. Podniky zahraničního obchodu parazitují na výrobě, prodávajíce zboží, které by si podniky dokázaly lépe a rychleji prodávat samy. Za tím vším se skrývají chapadla neviditelných mafií, které se snaží kšeftovat s majetkem, který jim nepatří, ustavují podezřelé akciové společnosti a hledají cesty, jak bezpečně ulít nelegálně získaný kapitál. Krajně temné slušovické žilky nenápadně prorůstají celým naším potravinářstvím.
Výsledek bylo, že krajně temné slušovické žilky byly rozprášeny a místo nich máme Babiše.

V roce 1991 se Václav Havel naposledy pokusil o silnější a otevřenou politickou iniciativu – prosadit novou federální ústavu. Když to nešlo standardním processem, chtěl k tomu využít tlak ulice Výzvou občanům:
Milí spoluobčané, kdysi jsem řekl na jedné z velkých manifestací, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Dnes bych k tomu rád přidal, že rozum, pokora a odpovědnost musí zvítězit nad krátkozrakostí, pýchou a svévolí. V jistém smyslu jde dnes o víc, než před dvěma lety [1989]. Tehdy šlo jen o to, zda budeme ještě nějaký čas snášet rozkládající se totalitní systém, anebo zda mu řekneme své jasné "ne". Dnes jde o to, zda se staneme civilizovanou evropskou demokracií, anebo opovrhovaným prostorem neustálých konfliktů a zmatků. Denně se přesvědčuji o tom, že jste pro první z těchto dvou alternativ. Žádám vás proto, abyste tuto svou vůli dali jasně najevo.
František Kostlán to tehdy hodnotil takto: „Václav Havel, jeden z těch, kteří při kabinetní politice a dohadování o státoprávním uspořádání zcela pominul Federální shromáždění a tím i on svým dílem napomohl rozpadávání Československa, by dnes nejraději Federální shromáždění (za pomoci opět nemyslícího davu) rozpustil a vládl pomocí dekretů sám.“ Nicméně jelcinisace československé politiky tehdy neprošla; Pravda a láska už nepatřila k mainstreamu.

V roce 1996 začaly Havlovy zdravotní problémy, takže se stáhnul z každodenní politiky. 4. ledna 1997 se znovu oženil. Jeho popularita šla ke dnu. V pátek 28. listopadu 1997 Ruml a Pilip vyzvali Klause k odstoupení z čela ODS. KDU-ČSL a ODA odešly z vlády. Václav Havel měl na sarajevském atentátu lví podíl. Kritisoval jej za to dokonce i Erik Tabery. Vrcholem byl rudolfinský projev 9. prosince 1997.

Na závěr bych se chtěl vyjádřit k humanitárnímu bombardování z 29. dubna 1999:
Dans l'intervention de l'OTAN au Kosovo, je pense qu'il y a un élément que nul ne peut contester: les raids, les bombes, ne sont pas provoqués par un intérêt matériel. Leur caractère est exclusivement humanitaire: ce qui est en jeu ici, ce sont les principes, les droits de l'homme auxquels est accordée une priorité qui passe même avant la souveraineté des Etats. Voilà ce qui rend légitime d'attaquer la Fédération yougoslave, même sans le mandat des Nations unies.
S tím lze naprosto souhlasit. Nebýt bombardování, nebyli by Miloševićem zdivočelí Srbové zastaveni.

Základní povinnost Václava Klause

Dlouho jsem nechápal, proč Pravda a láska Václava Klause vlastně tak nenávidí. Nyní už je to jasné. Porušuje základní povinnost každého demokratického státníka: Nedostačně se omlouvá.

Silvie Lauder: "Nicméně na znepokojení a lítost, že jeho názory byly inspirující pro masového vraha, stále čekáme."

Jan Konfršt: "Možná by od Vás stačilo slov daleko méně. Snad jen – Václave, odpusť."

22. prosince 2011

Na protest proti excessivnímu státnímu smutku 1

Ačkoliv vše podstatné řekl ve svém geniálním textu Jan Schneider, chtěl bych dále přispět svou troškou do mlýna. Zatímco v civilisovaných zemích trvá státní smutek pouze den, u nás konservativní vláda vyhlásila hned tři. Na protest proti tomu, abych připomněl, že Václav Havel byl jen člověk a nikoliv světec, jsem se rozhodl, že k státnímu smutku nejlépe přispěju tím, že připomenu, co se Havlovi nepovedlo. Jsem ve věčném sporu s Alešem Zemanem, kdy p. Zeman tvrdí, že člověk má za všech okolností psát pouze vyvážené texty. Osobně se však domnívám, že negativistické texty jsou vhodnou protiváhou k úděsné snaze o sekulární svatořečení. Výsledek tedy je vědomou protivou k τὸν τεθνηκóτα μὴ κακολογεῖν.



Protože rok 1989 je přirozeným zlomem i v Havlově životě, rozdělil jsem text na 2 části. V první se budu zabývat Havlem jako vůdcem opposice. Podkladem bude výtečný text Tomáše Peciny, s kterým sice vesměs nesouhlasím, nicméně je nesmírně inspirativní.

O významu dissentu se polemisuje již dlouho. Myslím, že progressivistická (pravdoláskovní) Charta 77 s nepolitickou politikou byla intelektuální ghetto bez většího dopadu. Je obrovská škoda, že se neprosadilo Bendovo a Uhlovo političtější pojetí, když už ne liberální Mandlerovo a Doležalovo zcela politické. Mandlerova analysa Charty 77 je naprosto přesná:
Výslech byl dlouhý, protože prof. Patočka, jak zaníceně vykládal, zjistil velké neznalosti vyšetřovatelů a pociťoval potřebu jim objasnit, co je obec (od starověku do nynějška), politika a jak má být politika tohoto státu demokratická. Líbilo se mu, že ho nepřerušovali a poslušně poslouchali. On sám si z výslechu odnesl dojem, že je třeba tyto lidi přesvědčovat a přesvědčit. Tehdy se stále ještě nic zvláštního nedělo. Nicméně já jsem byl zdrcen. Uvažoval-li představitel opozice takto dětinsky, nevěštilo to nic dobrého. Prof. Patočka ani netušil, jaké povahy jsou temné síly, které řídí normalizační realitu, a o vedoucí úloze strany neměl ani potuchy. Přitom právě vedoucí úloha strany byla základem Husákova režimu.
* * *
Proti chartistům sáhl režim k nebývale rozsáhlým represím. Až na to, že policejní orgány kromě výjimek obviněné fyzicky nenapadaly a netýraly, vypadalo to v Československu po Prohlášení Charty 77 spíš jako po atentátu na Heydricha než na to, že se jistá skupina občanů pokusila podat státním orgánům petici. Na nějakou dobu ovládl celou společnost strach; vypadalo to, jako že petice obsahuje bůhvíjaké protistátní reje a nikdo se nesmí dozvědět jaké.
* * *
Zato sama Charta 77 se dostala do patové situace. A jak už to v Česku chodí, nevyvodila z krajně nepříznivé situace oprávněný závěr, že její postup byl poznamenán podstatnými nedostatky, ale sáhla k úhybnému řešení. Svůj opovědní list režimu, Prohlášení Charty 77, označila za akt nikoli politický, nýbrž mravní. Už 21. ledna 1977 napsal Jan Patočka, že "…u Charty 77 nemůže jít o žádný politický akt v užším smyslu, o nižádnou konkurenci a zásah do sféry politické moci, ať už je chápána jakkoli. Charta 77 není ani spolek, ani organizace, její báze je čistě osobně-mravní a závazky, které z ní vyvěrají, mají týž charakter." Brzy poté, vysílen policejními výslechy Jan Patočka zemřel. Zanechal po sobě politicko-morální polo-organizaci, které jak policejní perzekuce, tak její vlastní programové zaměření znemožňovaly politickou činnost.
Zajímavé je Pecinovo pojetí, že Havel nebyl demokrat, ale aristokrat. Nicméně v postdemokracii v Moci bezmocných (1978) vidím spíše dozvuky doznívajícího Havlova socialismu než pozdější elitářství, odpor k volbám, politickým stranám a klassické politice.

Širší Pecinovy úvahy o české historii jsou neméně zajímavé. Bylo by zajímavé zjistit, kdy Češi akceptovali kommunism jako legitimní. Zatímco v roce 1954, posledním roce terroru, to ještě zřejmě nebylo, rok 1956 byl rokem velkých změn, nicméně etablovaného régimu. Proto by klíč měl asi být v roce 1955, kdy se prakticky nic nestalo.

Větu: „Až ruská okupace ukázala Čechům a Slovákům, kde je jejich místo v Evropě, a jaké jsou limity jejich přípustných ambicí,“ považuji za formulačně nešťastnou. Nicméně, vraťme se k našemu hrdinovi, očima Josefa Škvoreckého: "Hejl!" vzdychl Očenáš. "Má dojem, že hraje důležitou politickou roli v důležitým historickým období. Z klinickýho hlediska je to psychopat s mučednickým komplexem."

Souhlasím, že katalogy Quelle, Neckermann a Otto a časopis Bravo měly větší význam než celá Charta 77. Magnet tomu nemohl konkurovat. Moralistní jazyk Charty 77 byl zcela bez významu. Nekommunistů bylo více, ale lidé se vyjadřovali marxisticky až do roku 1990, kdy veřejný diskurs přepóloval Václav Klaus a jeho kollegové. Havel na to neměl sebemenší vliv. Nicméně to přepólování se zcela nezdařilo, vizte představy většiny lidí nad 50 o ekonomii. Rozhodující roli tam stále hraje přisvojování si nadhodnoty.

20. prosince 2011

Zamyšlení nad celou tou adorací

Myslím, že přišel čas se zamyslet nad příčinami orgií byzantinismu, které v poslední době sledujeme. Vezmu si k tomu texty dvou předních protagonistů Pravdy a lásky z Facebooku. Nebudu je citovat, protože by s tím třeba nesouhlasili a jejich názory mají obecnější platnost.

První názor je, že lidé těmi svíčkami a frontami vyjadřují úctu. Zuřivé odmítání jakékoliv kritiky či jen náznaku výsměchu Havlovi je považováno narušení klidu a pokoje při rozloučení s touto osobností. Nerespektovat to, je protilidové.

Na to odpovídám, že celý svůj život jsem byl proti modlám. Václav Havel byl člověk z masa a kostí. Měl své klady, měl své zápory. Redukce Havla na světce, jako už se to stalo Masarykovi, je výrazem neúcty k jeho životu a neschopností respektovat lidskost každého z nás.

Druhý názor: Nelze srovnávat smrt Havla a nějakého diktátora.

Má reakce – faktem je, že toto je v nás nějak zakódováno. Když umře jeden z nás, máme negativní pocity; když zemře nepřítel, máme pocit, že konečně na něj došlo. Ale tyhle instinktivní reakce bychom měli tlumit. Lidé si jsou ve smrti rovni a na nikoho se nelze dívat černobíle.

Třetí názor: Havel byl mentálním vůdcem revolucionářů 89. roku (Respekt Generation) a jeho skon vnímají jako smrt otce.

Můj kommentář: Ano, to je psychologicky pochopitelné, ale i tyto atavismy bychom měli být schopni překonat. Jinak navždy zůstaneme jen dětmi.

19. prosince 2011

Václav Havel

Ačkoliv jsem si nemyslel, že elektronická media odbydou smrt Václava Havla, jejíž brzký příchod byl v posledních měsících Havlova života zjevný, 30vteřinovým shotem, co je moc, to je moc. V orgiích byzantinismu se překonávala zejména Česká televise a překvapivě též TV Prima. Český národ tyto patolízaly po zásluze odměnil. Ale obávám se, že poučení si z toho nevezme nikdo.

Aby nebylo mýlky. Václava Havla považuji za postavu spíše positivní a za to, co se nyní právě děje, nijak nemůže. Přesto je více než varovné, že se officiální smutek liší od officiálního smutku za Kim Čong-ila jen v míře a způsobu. Český národ je více orientální, než by se na první pohled zdálo.

Havel byl člověk, který polarisoval společnost. Je pravdou, že negativních zamyšlení nad jeho životem je málo a jen menšina z nich je přínosná. Asi nejvíce to bylo přetištění textu ze sborníku Ve jménu socialismu a šťastného života proti rozvratníkům a samozvancům z doby campagne proti Chartě 77. Český Komsomol si naivně myslel, že v ČR panuje svoboda slova. Na rozdíl od neonacistů z Národního odporu své stránky měl na .cz. Už nemá, nějaký bdělý strážce Havlova odkazu je vypnul.

Naštěstí ten faktografický text normalisační propagandy přetiskli jinde. Zajímavý je především tím, že si všímá toho, jak se Havel stal vůdcem čs. opposice. Bylo to díky mezinárodnímu věhlasu, který získal díky absurdní hře Zahradní slavnost (1963), která se potom s úspěchem hrála v Západním Německu.

Následovalo engagement v Tváři, jediném nemarxististickém společenském časopisu kommunistického Československa. Havel se stal natolik známým, že aspiroval do vedení Svazu československých spisovatelů. Za Pražského jara byl již tak slavný, že se společně s Václavem Černým a Ivanem Svitákem dostali jako jediní nekommunističtí intellektuálové do Poučení z krisového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ.

Roli Havla jako vůdce opposice pěkně mapuje Patočka. Byl významný mýthotvůrce, zejména v Dopisu Husákovi (1975) a Moci bezmocných (1978), přičemž v jeho textech je mnoho objevných postřehů: „Za tento levný „domov“ platí ovšem člověk draho: abdikací na vlastní rozum, svědomí a odpovědnost: vždyť integrální součástí převzaté ideologie je delegování rozumu a svědomí do rukou nadřízených, totiž princip identifikace centra moci s centrem pravdy (v našem případě jde o bezprostřední navázání na byzantský césaropapismus, v němž nejvyšší instance světská je i nejvyšší in­stancí duchovní). Je pravda, že navzdory tomu vše­mu tato ideologie – aspoň na ploše našeho bloku – příliš velký vliv na člověka už nemá (snad mimo Rusko, kde stále ještě asi převládá nevolnické vědomí s jeho slepě osudovou úctou k vrchnosti a auto­matickou identifikací se vším, co vrchnost tvrdí, kombinované s velmocenským patriotismem, pro nějž jsou zájmy říše tradičně vyšší než zájmy člověka).“

Tohle pořád ještě málo probádné období osvětlují i osobní vzpomínky, například Johna Boka, který činnost Václava Havla dělí na dobu, kdy s ním kamarádil („I když zůstal tím stejným Václavem, lidi jako jsem já opustil už dříve. Tím, že se začal kamarádit s Čalfama a Bakalama, se dostal do jiné dimenze.“), a kdy kamarádil s jinými („Nemyslím na paní Veškrnovou, nějaké ptáky, Čalfy, Bakaly, ale myslím na Olgu.“). To o českém dissentu říká mnohé.

Role Václava Havla po roce 1989 je všeobecně známá. Je proto zajímavé, co o ní soudí přední ideologové Pravdy a lásky. Erik Tabery přiznává: „Na začátku devadesátých let se chvíli zdálo, že si chce ukrojit více moci, než mu náleží. Když mu ale poslanci dali oprávněně najevo, že s tím nesouhlasí, tak ustoupil a svou roli přijal. Někdy se angažoval příliš málo (to když Klausova vláda přestala dělat reformy) a někdy příliš mnoho (po pádu Klause v roce 1997). Ke konci své funkce se příliš uzavřel a málo komunikoval s veřejností.“

Překvapivě kritický je i Jiří Pehe (bilance k Havlovým 75. narozeninám + nekrolog), který byl druhdy vnímaný jako hlavní Havlův ideolog. Ukazuje se, že Pehe sleduje své vlastní zájmy ve vybudování quasireligiosního hnutí: „Představitelé nejrůznějších nových hnutí „rozhořčených“ jako by si četli v Havlově brilantním eseji „Politika a svědomí“. Stejně jako tehdejší Havel věří, že může existovat něco jako „antipolitická politika“. To neznamená, že jsou v opozici vůči politice, naopak chtějí zprivatizovanou politiku osvobodit od odosobněných aparátů závislých na moci peněz. Chtějí politiku zdola, „politiku rostoucí ze srdce, nikoli z teze“.“ Jaká škoda, že si Pehe opět plete levicové liberály a progressivisty: „Pro český politický a intelektuální diskurz bylo v první polovině 90. let doslova smrtící, že k dominantní neoliberální propagandě neexistovala sebevědomá levicově liberální alternativa. Havel je přitom svým založením levicový liberál, a mohl zde sehrát velmi pozitivní roli.“ Na druhé straně Pehe aktivně buduje Havlův kult a moralistní kitsch, nepochopení rozdílu mezi náboženstvím a politikou: „Lidé, kteří Pravdu a Lásku ironizovali, se vlastně svými odsudky na adresu „planého moralizování“ vysmívali slušnosti. Nepochopili, že to, že jste svým způsobem právě Vy dokázal (spolu)položit na lopatky nelidský režim, bylo dílem slušnosti. A že i v demokratických poměrech jste se tudíž logicky stavěl na stranu slušnosti, tedy, řečeno poněkud pateticky, Pravdy a Lásky.“ Je pro mne otázkou, proč si všichni tito dobří lidé pletou epochu (= časový bod) a éru (= doba).

V processu Havlova svatořečení pokračuje Jindřich Šídlo: „Václav Havel se stal zárukou, že si tahle část světa zaslouží být brána vážně a že si také zaslouží pomoci.“ Nepřekvapivě se k tomuto trendu přidal přední neokonservativec, Roman Joch: „Nezřídka to byl pouze on, kdo z hlediska mezinárodního a z hlediska loajality vůči spojencům zachraňoval čest naší země.“

Vyvážený je text Tomáše Peciny, přesto je překvapivě slabý. Pecina podlehl své touze mythologisovat českou historii, jak často vidíme na stránkách Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Potřeba hrdiny mohla snad fungovat v roce 1990, ale ne v roce 2011. Od intrik během Sarajeva (1997), kdy Havel nakonec díky opposiční smlouvě (1998) prohrál, přestali progressivisté a Havel jako jejich representant s nimi, hrát v české politice klíčovou roli. Stejně tak dissidentskému mýthu o normalisaci zasadila historická věda v poslední době těžké rány.

Tento text tak nelze uzavřít lépe než slovy Václava Havla: „obrací se k lepší, ale už uzavřené minulosti, kdy byli všichni jednotni; na jejím ocenění nelze totiž už celkem nic zkazit, je to bez rizika, všem se tím lze zavděčit a lze si dokonce takovým odkazem k minulé národní slávě docela dobře nalhat, že je vlastně všechno v pořádku, protože Češi jsou staří kabrňáci.“

Update: Další příspěvek k mythologisaci. Švehla se mýlí snad ve všem.